NEJSTARŠÍ HISTORIE
- Úvod
- Život v obci
- Historie
- Nejstarší historie
- Nejstarší historie
Feudální panství pozořické bylo velmi rozsáhlé. Svědčí o tom
mnohé osady, zaniklé v 15. a 16. století, které k panství také
náležely. Tak osada Polom byla severovýchodně od Olomučan, Platice mezi
Olšany a Pístovicemi (nynější platická dolina pod Račicemi), Brodek
příslušel roku 1375 ke hradu Ronovu (stával při řece Svitavě, 3 km
východně od Útěchova, nyní zřícenina). Jehnice byly roku 1561 pustou
vsí, ale roku 1604 už zase osazené. Osada Korolupy se připomíná již roku
1131 a ještě roku 1371 patřila ke hradu Vildenberku. Lhota patřila roku
1365 ke hradu Ronovu a stávala v místech dvora Lhotka pod hostěnským
lesem. Sobánkovice se roku 1360 připomínají rovněž
u Pozořic.
Příčinou zániku osad byly nejen války, ale i vrchnost, která půdu
zabírala pro své zájmy, a také útěk poddaných, kteří nemohli již déle
snášet těžké životní podmínky.
Ve 14. století drželi Pozořice páni z Vildnberka. Nazývali se tak
podle hradu, vystavěného na panství pozořickém. Jako držitel tohoto hradu
(a nepochybně i jeho zakladatel) se uvádí nejprve Půta z Vildenberka. Byl
v letech 1318–1340 častěji uváděn v rozličných zápisech. Synové jeho
Proček a Půta obdrželi po polovici hradu Vildenberka, Jesek a Beneš sídlili
již roku 1349 na Búzově.
Roku 1371 dne 22. února Půta Šacler prodal markraběti Janovi za
1700 hř. gr. polovici hradu Vildenberka s polovicí vsí k němu
patřících Pozořic, Šumic, Kovalovic, Korolup, Holubic, Kruhu, Čechyně,
Vítovic a Hostěnic, a dne 5. března t.r. prodali bratrancové Půty
Šaclera, Půta a Jan, témuž markraběti a jeho synovi Joštovi za 2600 hř.
gr. druhou polovinu hradu Vildenberka a jmenovaných vsí i se vsí
Velešovice.
Syn markraběte Jana, Jošt, daroval dědičně r. 1402 Petrovi
z Kravař (odjinud z Plumlova), vsi Pozořice, Šumice a Kovalovice,
s podacím právem kostela, oltáře a kaple v Pozořicích, s vinicemi a
desátky vničnými a vším příslušenstvím kromě zápisů, jež na těchto
vsích učinil Janovi Puklici z Čechtovic a Kříšťanovi Stupici, a kromě
300 hř. gr. věna, jež měla na Šumicích Marketa Moravina. Syn Petrův
Jindřich, zajistil r. 1417 Elišce z dubčan, vdově po Václavovi ze Zvole,
208 hř. gr. věna na zdejší vsi a tvrzi, dvoře a dvojím popluží, na
vinicích v horách sivických i pustých vinicích pozorských, na lukách,
jež kdysi Puklice a Václav drželi, háji Lavičíně (ležících mezi
Pozořicemi a Kovalovicemi) a jiném příslušenstvím. Padl v bitvě pod
Vyšehradem r. 1420.
Jako majitel Pozořic vyskytuje se pak Jiřík z Kravař a ze
Strážnice, syn Petra z Kravař a ze Strážnice, bratrance Jindřichova.
Vládl značnými statky. Roku 1444 postoupil zdejší poddací kostelní se
vším, co k němu náleželo, Bočkovi z Otaslavic a roku 1447 ostatní
právo v Pozořicích Mikuláši Cigankovi z Čelechovic. Ten hned na to
Janovi z Popůvec, a sice Pozořice s dvorem, 10 lánů a
7 chalup.
Syn Jana z Popůvek a Pozořic, Hynek, koupil od Beneše Černohorského
z boskovic roku 1503 statek holstýnský a po Václavovi z Pivína zdědil
podle závěti z roku 1504 ulice Novosady (Neustift) a Křídlovice Grilwicz
v předměstí brněnském, ves Slavíkovice pod Rousínovem a ves pustou
Nezatice (Mezi Velešovicemi a Holubicemi) s podmínkou by dluhy po něm
napřed zaplatili.
Markéta z popůvek, dcera Hynkova, obdržela od roku 1531 tvrz a ves
Pozořice (pustý hrad Holštýn, vsi Ostrovg a Lipovec a pustou ves Nezatice)
se svým manželem Janem Pavlovským z Vildbachu, a když roku 1535 zemřel,
tak s druhým manželem Oldřichem Přepyským z Rychmburku. Oldřich
Přepyský vložil ve dsky roku 1550 Janovi mladšímu ze Zdenína zboží
holštýnské a roku 1568 Mikuláši Kokorskému z Kotor tvrz a ves Pozořice
se dvorem a kostelním podacím, mlýn nad Podolím (svobodný mlýn, později
řečený „Radoušův“ nebo „Vaňkův“) a ves Slavíkovice
s poplužím.
Po něm již r. 1569 držel statek pozořický Albrecht Černohorský
z Boskovic. Zemřel 7. srpna 1571 bez potomků. Dědicem se stal Jan Šembera
z Boskovic a na Bučovicích (dobrodružný rytíř a hrdina nesčetných
dobrodružství, příhod a mistrných rozprávek, jemuž dáno lidem přezvisko
Šembera nebo Šumbera, prý od „Všembera“, že všem bral, co se dalo.
Když zemřel, zdědily panství jeho dcery Anna a Kateřina.
Anna obdržela Černou Horu a Úsov, Kateřina Bučovice, Nové Hrady a
Pozořice. Roku 1604 přijala ve spolek na dědictví manžela svého
Maxmiliána z Lichtenštejna, vymínila se však z něho 40 000 zl. věna.
Panství pozořické zabíralo tehdy tvrz a ves Pozořice s kostelním
podacím, pivovarem a dvorním poplužím, vsi Kovalovice, Šumice, Vitovice,
Hostěnice a Slavíkovice a připojené k němu bývalé panství novohradské,
které zabíralo hrad „Nové hrady“, vsi Olomučany, Březinu, Habrůvku,
Babice, s kostelním podacím, Kanice, Řícmanice, Útěchov, Jehnice a Vranov
s kostelním podacím.
Po smrti manželčině roku 1637 zdědil Maxmilián z Lichtenštejna
panství bučovské a pozořické s novohradským (později připojeno
i panství ždánské) a panství tato patřila rodu lichtenštejnskému až do
doby parcelace po první světové válce.
Dědictvím přecházela na další příslušníky rodu a posledním
panujícím knížetem lichtenstejnského panství u nás byl František Josef
z Lichtenštejna, který převzal vládu v roce 1938 a byl majitelem panství
až do r. 1945, kdy byly lichtenštejnské lesy znárodněny.
Před válkou třicetiletou měly Pozořice jen 26 domů s 535 4/8 m.
polí a 11 m. vinic. Po válce bylo obsazených jen 21 domů. Roku 1757 bylo
v Pozořicích již 44 domů. Roku 1790 již 67 domů s 522 obyvateli, r.
1900 191 domů a 1064 obyvatel, roku 1910 213 domů, 1173 Čechů a
7 Němců.