NEJSTARŠÍ HISTORIE

Feudální panství pozořické bylo velmi rozsáhlé. Svědčí o tom mnohé osady, zaniklé v 15. a 16. století, které k panství také náležely. Tak osada Polom byla severovýchodně od Olomučan, Platice mezi Olšany a Pístovicemi (nynější platická dolina pod Račicemi), Brodek příslušel roku 1375 ke hradu Ronovu (stával při řece Svitavě, 3 km východně od Útěchova, nyní zřícenina). Jehnice byly roku 1561 pustou vsí, ale roku 1604 už zase osazené. Osada Korolupy se připomíná již roku 1131 a ještě roku 1371 patřila ke hradu Vildenberku. Lhota patřila roku 1365 ke hradu Ronovu a stávala v místech dvora Lhotka pod hostěnským lesem. Sobánkovice se roku 1360 připomínají rovněž u Pozořic.

Příčinou zániku osad byly nejen války, ale i vrchnost, která půdu zabírala pro své zájmy, a také útěk poddaných, kteří nemohli již déle snášet těžké životní podmínky.

Ve 14. století drželi Pozořice páni z Vildnberka. Nazývali se tak podle hradu, vystavěného na panství pozořickém. Jako držitel tohoto hradu (a nepochybně i jeho zakladatel) se uvádí nejprve Půta z Vildenberka. Byl v letech 1318–1340 častěji uváděn v rozličných zápisech. Synové jeho Proček a Půta obdrželi po polovici hradu Vildenberka, Jesek a Beneš sídlili již roku 1349 na Búzově.

Roku 1371 dne 22. února Půta Šacler prodal markraběti Janovi za 1700 hř. gr. polovici hradu Vildenberka s polovicí vsí k němu patřících Pozořic, Šumic, Kovalovic, Korolup, Holubic, Kruhu, Čechyně, Vítovic a Hostěnic, a dne 5. března t.r. prodali bratrancové Půty Šaclera, Půta a Jan, témuž markraběti a jeho synovi Joštovi za 2600 hř. gr. druhou polovinu hradu Vildenberka a jmenovaných vsí i se vsí Velešovice.

Syn markraběte Jana, Jošt, daroval dědičně r. 1402 Petrovi z Kravař (odjinud z Plumlova), vsi Pozořice, Šumice a Kovalovice, s podacím právem kostela, oltáře a kaple v Pozořicích, s vinicemi a desátky vničnými a vším příslušenstvím kromě zápisů, jež na těchto vsích učinil Janovi Puklici z Čechtovic a Kříšťanovi Stupici, a kromě 300 hř. gr. věna, jež měla na Šumicích Marketa Moravina. Syn Petrův Jindřich, zajistil r. 1417 Elišce z dubčan, vdově po Václavovi ze Zvole, 208 hř. gr. věna na zdejší vsi a tvrzi, dvoře a dvojím popluží, na vinicích v horách sivických i pustých vinicích pozorských, na lukách, jež kdysi Puklice a Václav drželi, háji Lavičíně (ležících mezi Pozořicemi a Kovalovicemi) a jiném příslušenstvím. Padl v bitvě pod Vyšehradem r. 1420.

Jako majitel Pozořic vyskytuje se pak Jiřík z Kravař a ze Strážnice, syn Petra z Kravař a ze Strážnice, bratrance Jindřichova. Vládl značnými statky. Roku 1444 postoupil zdejší poddací kostelní se vším, co k němu náleželo, Bočkovi z Otaslavic a roku 1447 ostatní právo v Pozořicích Mikuláši Cigankovi z Čelechovic. Ten hned na to Janovi z Popůvec, a sice Pozořice s dvorem, 10 lánů a 7 chalup.

Syn Jana z Popůvek a Pozořic, Hynek, koupil od Beneše Černohorského z boskovic roku 1503 statek holstýnský a po Václavovi z Pivína zdědil podle závěti z roku 1504 ulice Novosady (Neustift) a Křídlovice Grilwicz v předměstí brněnském, ves Slavíkovice pod Rousínovem a ves pustou Nezatice (Mezi Velešovicemi a Holubicemi) s podmínkou by dluhy po něm napřed zaplatili.

Markéta z popůvek, dcera Hynkova, obdržela od roku 1531 tvrz a ves Pozořice (pustý hrad Holštýn, vsi Ostrovg a Lipovec a pustou ves Nezatice) se svým manželem Janem Pavlovským z Vildbachu, a když roku 1535 zemřel, tak s druhým manželem Oldřichem Přepyským z Rychmburku. Oldřich Přepyský vložil ve dsky roku 1550 Janovi mladšímu ze Zdenína zboží holštýnské a roku 1568 Mikuláši Kokorskému z Kotor tvrz a ves Pozořice se dvorem a kostelním podacím, mlýn nad Podolím (svobodný mlýn, později řečený „Radoušův“ nebo „Vaňkův“) a ves Slavíkovice s poplužím.

Po něm již r. 1569 držel statek pozořický Albrecht Černohorský z Boskovic. Zemřel 7. srpna 1571 bez potomků. Dědicem se stal Jan Šembera z Boskovic a na Bučovicích (dobrodružný rytíř a hrdina nesčetných dobrodružství, příhod a mistrných rozprávek, jemuž dáno lidem přezvisko Šembera nebo Šumbera, prý od „Všembera“, že všem bral, co se dalo. Když zemřel, zdědily panství jeho dcery Anna a Kateřina.

Anna obdržela Černou Horu a Úsov, Kateřina Bučovice, Nové Hrady a Pozořice. Roku 1604 přijala ve spolek na dědictví manžela svého Maxmiliána z Lichtenštejna, vymínila se však z něho 40 000 zl. věna. Panství pozořické zabíralo tehdy tvrz a ves Pozořice s kostelním podacím, pivovarem a dvorním poplužím, vsi Kovalovice, Šumice, Vitovice, Hostěnice a Slavíkovice a připojené k němu bývalé panství novohradské, které zabíralo hrad „Nové hrady“, vsi Olomučany, Březinu, Habrůvku, Babice, s kostelním podacím, Kanice, Řícmanice, Útěchov, Jehnice a Vranov s kostelním podacím.

Po smrti manželčině roku 1637 zdědil Maxmilián z Lichtenštejna panství bučovské a pozořické s novohradským (později připojeno i panství ždánské) a panství tato patřila rodu lichtenštejnskému až do doby parcelace po první světové válce.

Dědictvím přecházela na další příslušníky rodu a posledním panujícím knížetem lichtenstejnského panství u nás byl František Josef z Lichtenštejna, který převzal vládu v roce 1938 a byl majitelem panství až do r. 1945, kdy byly lichtenštejnské lesy znárodněny.

Před válkou třicetiletou měly Pozořice jen 26 domů s 535 4/8 m. polí a 11 m. vinic. Po válce bylo obsazených jen 21 domů. Roku 1757 bylo v Pozořicích již 44 domů. Roku 1790 již 67 domů s 522 obyvateli, r. 1900 191 domů a 1064 obyvatel, roku 1910 213 domů, 1173 Čechů a 7 Němců.