PIVOVARY NA POZOŘICKÉM PANSTVÍ

Vynecháme-li starší falza, poprvé jsou Pozořice připomínány v roce 1318 v listině papeže Jana XXII., kde je zmiňován místní šlechtic Půta z Pozořic. Sledujeme-li další vývoj majitelů panství, střídá se zde velké množství rodů nižší šlechty. Pivovar je přitom připomínán již v roce 1415(1). V té době ves držel Jan Puklice z Pozořic. Významnější rod se do vsi dostává v 16. století s Janem z Boskovic. Ten v roce 1571 ves odkázal svému bratru Janu Šemberovi Černohorskému, který byl posledním potomkem významného rodu z Boskovic. Jan Šembera měl dvě dcery Annu a Kateřinu, které se obě provdaly za Liechtenštejny bratry Karla a Maxmiliana, kteří tak drželi panství pozořické, bučovické a novohradské. Pozořický pivovar se tak dostává do majetku uvedeného knížecího rodu, který jej vlastnil až do jeho uzavření.

Do Liechtenštejnského panství v té době patřil mj. i Vranov, známý svým poutním místem, kde je dodnes rodinná hrobka. Zdejší mariánský kostel a klášter paulánů byl založen právě počátkem 17. století již zmiňovanou Kateřinou a jejím manželem Maxmilianem. Nejdříve se začal stavět kostel, k jehož stavbě mělo pozořické panství dodat mezi jinými potravinami 60 beček piva. Dodávka byla patrně z pozořického pivovaru. Potvrzuje to i obnovený soupis dlužních knih z roku 1653, který uvádí, že vranovský konvent měl zaplatit ještě roku 1643 za dva sudy z pozořického pivovaru celkem 8 zlatých.(2)

Liechtenštejnové se rozvoji poutního místa ve Vranově zpočátku, jistě k vlastní újmě, věnovali. Svědčí o tom rok 1643, kdy nový kníže Karel Eusebius přikázal pozořickému panství, aby Vranov se všemi robotami, dávkami a výčepem piva a vína předal paulánskému klášteru. Zdejší pivovar dodnes stojí pod klášterním kopcem u vydatného pramene. Jeho historie však byla velice krátká. Již v roce 1670 jej tentýž Karel Eusebius zrušil.(3) Paulány tento krok velice mrzel a je jasné, že důvodem byl pokles příjmů, které z produkce piva měli. Vyúčtování z roku 1674 uvádí, že výčep piva činil v letech 1643–70 celkem 1716 beček po 5 zlatých, z čehož po odečtení výloh na slad, chmel, práci a další zůstalo 5.628 zlatých. Zařízení pivovaru si odebral pozořický panský úřad za cenu 147 zlatých a 15 krejcarů. Z toho měděná káď na vaření piva měla hodnotu 100 zlatých, káď na slad 16 zlatých. Odškodněn byl poslední sládek František Zveřina, stejně jako bednář Matěj Ondřej.

Koncem 17. století tedy máme na pozořickém panství legální již pouze jeden pivovar(4). Je docela logické, že se Karel Eusebius kníže z Liechtenštejna rozhodl k uvedenému kroku. Tak jako jiná šlechta i on chtěl patrně zajistit ziskovost svého panského pivovaru, kterému byl ten klášterní konkurencí. I přes zrušení pivovaru klášterního neměl ale kníže vyhráno. Do Vranova sice dodával pivo z Pozořic, místní úředníci však opakovaně hlásili, že pauláni šenkují pivo a víno vlastní i přes knížecí zákaz. Pivo přitom vařili patrně v budově kláštera, kde měli sladovnu. Kníže dbal na dodržování propinačního práva a v období poutí řídil nálev ve Vranově pozořický úředník, odkud se pivo dodávalo. Začátkem 18. století vystavěli dokonce Liechtenštejnové ve Vranově novou hospodu, aby mohli v nálevu lépe konkurovat klášteru. Ani to ale nestačilo, tak byl přestavěn místní chudobinec do opravdu reprezentativní nálevny (1726). Podle zprávy z roku 1733 bylo v období poutí vyšenkováno 42 beček piva, což pánům zajistilo 734 zlatých(5). Klášter patrně zákazů nedbal a stále vařil pivo vlastní, nebo je dovážel ze svých vesnic, které mu patřily (Mořice). Je přitom pravděpodobné, že tak tomu bylo až do jeho zrušení Josefem II. v roce 1784.

Vraťme se však k samotnému pivovaru v Pozořicích, který svou produkcí na panství dominoval. Jeho budova zabírala v městečku objekty nynějších čísel popisných 224, 245, 246, 247, 248. Přízemní místnosti sloužily k samotnému varu piva, horní patro fungovalo jako sladovna a skladiště obilí. V místech, kde má nyní dvůr č.p. 244, býval pivovarský komín. Voda byla vedena do pivovaru po dřevěných podzemních troubách ze zahrady domu č.p. 43. Na tomto domě byla služebnost a každý jeho majitel musel nádrž vody trpět, svolit k jejím opravám a nemohl požadovat její zrušení. Dále byla voda vedena z Vývozu (dnes ulice Úvoz ) a z Jezer č.p. 1 za Kněží horou. V Pozořicích se pěstoval také chmel, a to na panském poli zvaném Na chmelnici.

Obecní kronika uvádí také výstav pivovaru, který byl ročně 1716 sudů piva. Dle kroniky se zde pivo vařilo do roku 1869. Tento rok je však rokem, kdy skončila platnost tzv. propinačního práva (výčepní, vystavovací právo). Toto právo vzniklo ještě ve středověku a obsahovalo povinnost obyvatel neodebírat pivo, víno, kořalku od nikoho jiného, než od určité osoby. Právo využívala zejména šlechta na svých panstvích a měla tak zajištěn monopolní odbyt. Tento výrobní a výčepní monopol byl zrušen na Moravě 29. dubna 1869. Je tedy možné, že údaj z obecní kroniky směřuje k tomuto datu z těchto důvodů. Z. Likovský totiž s otazníky uvádí v Pozořicích ještě nájemce panského pivovaru k roku 1875. Měl jím být Jakub May. Provoz pivovaru pak měl být ukončen do roku 1880.(6)

Pivovar již nepřipomíná ani Ladislav Hosák ve svém Historickém místopisu země moravskoslezské, když popisuje pozemkovou reformu z roku 1924 a zábory na panství Jana z Liechtenštejna. Budova pivovaru na náměstí byla později přestavěna, takže dnes místo ní najdeme sérii samostatných obytných domů na ulici Na městečku.